Když se řekne orientace v terénu v hlubokém lese, většina lidí si představí ztraceného turistu s mobilem bez signálu. Skutečnost je ale taková, že se bez cest obejdete, pokud přestanete spoléhat na chodníky a začnete vnímat les jako čitelnou mapu. Základem je vědomé zastavení na místě, kde se cítíte ztraceni. Nejdřív si určete světové strany bez kompasu – nejspolehlivější je metoda hodin s ručičkami, kdy hodinovou ručku namíříte na slunce a úhel mezi ní a dvanáctkou rozpůlíte. Pokud je zataženo, sledujte stinnou stranu pařezů a kmenů, kde mech roste hustěji, nebo si všímejte směru větví – na jižní straně bývají prosvětlenější a vzpřímenější. Toto základní nasměrování vám dá první osu, od které se můžete odrazit.
V hlubokém lese bez cest je nejdůležitější naučit se číst přírodní linie, které vás provedou údolím i hřebenem. podrobnosti vodní toky, ať už potok, řeku, nebo jen vyschlou rýhu v zemi – voda vždy teče dolů a nakonec vás dovede k člověku, i kdyby to mělo trvat hodiny. Držte se proto svahu, který máte po ruce, a sestupujte po spádnici, tedy kolmo na vrstevnice pomyslné mapy. Pokud jdete do kopce, vystoupejte na hřeben, odkud je vidět dál a kde se dá snáze zachytit dominantní bod, třeba skalní útvar nebo světlinu. Vždy si za zády nechávejte „zarážku“ – nápadný strom, balvan nebo rozcestí, které jste minuli, a při každém kroku se ohlédněte, jak cesta zpět vypadá z opačné strany. Tím vytváříte řetězec referenčních bodů, který funguje i bez mapy.
Když se pohybujete houstnoucím podrostem, kde je viditelnost pár metrů, nespoléhejte na přímou chůzi, ale využívejte takzvaný odhad vzdálenosti pomocí času. Průměrnou rychlost v těžkém terénu mějte kolem jednoho kilometru za hodinu a každých dvacet minut si ověřujte svůj směr podle dříve určené osy. Orientace v terénu v takovém prostředí vyžaduje neustálou korekci, protože stromy a křoví vás nevědomky stáčejí z kurzu. Pravidelně si všímejte zvuků, které vás mohou nasměrovat – hučení řeky, hluk silnice nebo štěkot psa jsou výborné akustické majáky. Nezapomeňte, že i za úplné nepřehlednosti platí zásada: když nevíš, kam jít, jdi po vrstevnici přesně vodorovně, dokud nenarazíš na změnu terénu. Tato systematická orientace v terénu je pomalejší, ale nesrovnatelně bezpečnější než tápání v kruzích, které vás unaví a připraví o síly. Klíčem je trpělivost a neustálé srovnávání reality s tím, co jste si před pár kroky představovali.